je plnohodnotný a rovnocenný jazyk.
Má svou gramatiku a pravidla jejich užívání. To znamená, že znakový jazyk není druhořadný, ani není primitivní jazyk. Je to přirozený jazyk stejně jako český jazyk.
Znakový jazyk není univerzální (mezinárodní), ale každý stát má svůj národní znakový jazyk. Například: Amerika – Americký znakový jazyk, Německo – Německý znakový jazyk, Anglie – Britský znakový jazyk atd.
Nepoužívá se termín ZNAKOVÁ ŘEČ, ale ZNAKOVÝ JAZYK.
Tak byste neřekli ČESKÁ ŘEČ, ale český jazyk.
NAUČÍTE SE ROZUMĚT A KOMUNIKOVAT V BĚŽNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH.
OTEVŘE SE VÁM SVĚT NESLYŠÍCÍCH SKRZE NESLYŠÍCÍ LEKTORY I JEJICH PŘÁTELÉ A RODINY.
OTEVŘE SE VÁM PŘÍSTUP K NOVÝM A OBOHACUJÍCÍM INFORMACÍM NEJEN O KULTUŘE A KOMUNITĚ NESLYŠÍCÍCH.
SETKÁTE SE S LEKTORY, KTEŘÍ JSOU RODILÝMI MLUVČÍMI ČESKÉHO ZNAKOVÉHO JAZYKA S DLOUHOLETOU PRAXÍ.
Sluchová vada mi nebrání prožívat plnohodnotný život..
Užívám znakový jazyk jako hlavní komunikační prostředek. V komunitě podporuji naši kulturu.
Správně říkáme osoby NESLYŠÍCÍ a ne osoby hluché či hluchoněmé.
Tvoříme ho rukama (ne ústy) a vnímáme očima (ne ušima). ZNAKY JSOU PRO OČI TÍM, ČÍM JSOU SLOVA PRO UŠI.
Znakování probíhá v tzv. znakovacím prostoru. Ten bývá ohraničován od temene hlavy po dolní část trupu, ze stran upaženými lokty.
Čeština je pro osoby neslyšící až druhý jazyk, stejně jako pro osoby slyšící například angličtina. Český jazyk má oproti českému znakovému jazyku odlišnou gramatiku a slovosled. Proto může být porozumění psanému textu pro neslyšící obtížné.
Český znakový jazyk není na češtině závislý, má odlišnou gramatiku a slovní zásobu (znaky). Psanou češtinu se neslyšící učí jako se slyšící učí cizí jazyk. A tak se může stát, že neslyšící psané češtině hůř rozumí.
Tlumočník překládá z/do českého znakového jazyka do/z českého jazyka. Doprovází neslyšící např. k lékaři, na úřad nebo může tlumočit besedu či koncert.
POZOR! I když je při komunikaci přítomný tlumočník, mluvte přímo na neslyšícícho.
Při komunikaci je pro Neslyšící velmi důležitý oční kontakt (při rozhovoru je jim nepříjemné, když se od nich jejich komunikační partner odvrací nebo když s nimi přerušuje oční kontakt, např. sleduje někoho jiného, dívá se Neslyšícímu na ukazující ruce nebo si během rozhovoru prohlíží jeho tělo či obličej). Kromě očního kontaktu by měl posluchač projevovat své aktivní „naslouchání“ např. kývání hlavou či reakcí typu „Hmm?“, „Opravdu?“ Posluchač by v komunikaci neměl být „nehybnou sochou“.
Více info kurz